Jedna z předchozích výstav Dávida Čárskeho měla výstižný název “Duch gesta”. Gesto totiž především vystihovalo podstatu malířovy tvorby, tedy onen dynamismus, pohyb jenž rychle a přímočaře sjednocuje myšlenku a dílo, gesto jako stavebný prvek, aktivita sama o sobě – a také zřetelný protiklad k hmotě, která je prvkem statickým, psychologický (resp. psychologizující) výklad dokonce říká, že převaha hmoty vede k rezignaci anebo jen k pochybám o smyslu – zatímco hmota ujařmuje – gesto osvobozuje.
      Pokládám za potřebné upozornit na tento protiklad, nikterak neobvyklý, a všudypřítomý v díle malíře, jehož moji předchůdci viděli působit v rajónu abstraktního expresionismu; také já se toho termínu podržím. Označoval vždy o něco víc, než jednu kapitolu moderní americké malby, velké osobnosti. Musím také s lítostí konstatovat, že tato tendence neměla v tehdejším Československu rovnocenné zástupce, jen několik, snad deset umělců, kteří byli souputníky, příliš osamělými ve své době a nepřízni režimu. Abstraktní expresionismus tedy. Duch abstrakce je vždy veden snahou o vyjádření vesmírného řádu, pokus vnést systém do toho, co se nám jen jeví příliš chaotické a náhodné. Řeč je tedy o předchůdcích a určité komunitě neboť celá tá záležitost je jaksi podstatná, neztrácí na významu přestože termín se stal kunsthistorickým.
      Tak jako každý má své předchůdce, tak i spisovatel je má, výtvarný spisovatel rovněž, a je jedno, navazuje-li na ně nevidomně a nebo s rozmyslem a účelově. Každý z nás se totiž hlásí k určitým hodnotám a aniž by byl výslovným tradicionalistou, k celku, jemuž se říká tradice. Zříkáme se mód a dobových tendencí, právě proto, že jsou módní nebo tendenční. Nevyhovují, ani v krátkodobé strategii. O Dávidovi Čárskem bylo mými předchůdci řečeno, že pokračuje tam a inovuje to co z historie známe jako abstraktní expresionismus. Jistě: William De Kooning, Mark Rothko, Pollock, Barnett Newmanm, a také další a úplně jiní, nelze říct, že by to byli takové ty žákovské vzory, a spíše máme na paměti fakt, že malíři jednotlivě náleží k určitému typu výtvarného myšlení, podobně jako spisovatelé k typu myšlení literárního. Jsou to spíše archetypy, neměnnost podobnosti a princip, který umělce spojuje tak jako jiný pricip je řadí do krevních skupin.
      Malíř, jenž stejně jako já trvá na cti a významu tohoto slova. Tedy ten, jenž pracuje s malířskou hmotou, vrství ji, tak tvary redukuje na podstatné, barvy na signifikantné, hledá řád a geometrizuje, ale z čistě racionální geometrie uniká, jakýmisi okénky, průzory do vlastního světa, v němž se možná nevyprávějí velké příběhy a také v něm není nic anekdotického, neboť zde trvá tajemství, svoboda gesta, náznak a nápověď.
      Grafik je studiem i naturelem: grafein znamaná psát, kreslit, rýt a zdá se, že všechno zde začíná gestem, jakousi prvorozenou a tedy legitimní vzpourou vůči bělobě plátna, která všechno slibuje a nic nedává. Společně s hmotou barvy ve své tíze a námětem ve stavu zrodu a také intimitou osobního, příliš osobního a možná i nelogického, podáno sub rosa a v rámci celku zvaného obraz.